Jsme 4 aneb jak nám čáp přinesl Domíka

Domíček se narodil ve čtvrtek 5.4. Podle lékařské hatmatilky v 39+0. Jinými slovy přesně týden před vypočteným termínem porodu. Tušila jsem, že budu rodit dřív. Vlastně nevím, jestli to bylo tušení, nebo moje přání (co si budeme povídat, v závěru těhotenství si člověk připadá jako neforemná velrybka, na scénu přichází nervozita z nadcházejícího porodu a už to prostě není nic moc 🙂 ). Adélka se narodila v 39+6 (mimochodem taky ve čtvrtek 🙂 ), takže jsem tak nějak automaticky předpokládala, že náš druhorozeneček vykoukne na svět dřív než toho 12.4. A nemýlila jsem se 🙂

Porod Domíka na sále

Všechno to začalo už ve středu. Byla jsem na kontrole a monitorech u své gynekoložky. Monitor dopadl výborně, nález byl hezký a při odchodu mi doktorka řekla, ať vyřídím porodní asistentce (Po kontrole jsem jí vždycky psala zprávu s informacemi a pozdravem od doktorky, protože to jsou kamarádky), že to bude luxusní porod. A měla pravdu. Ale vše hezky popořadě 🙂

Od doktorky jsem jela na plavčo za Adélkou a manželem. Jedna rádoby vtipná a přehnaně komunikativní maminka mě tam trochu nakrkla, když mi řekla, že se pořád zvětšuju… Né asi, jsem těhotná, za tejden rodím… A to jsem přibrala nějakých 13 kilo, nic hroznýho. Přesto jsem si nepřipadala nijak extra (kór takhle v závěru) a takovýhle slova mi moc nepřidaly :-/ . No ale zpátky k porodu. Celý den jsem se cítila zvláštně. Večer jsme se procházeli s manželem po zahradě a já si musela co 5 minut odpočinout. Krom únavy ale nic dalšího blížícímu se porodu nenasvědčovalo. Tak to zůstalo do 2 hodin ráno, kdy mě probudily slabé kontrakce do zad. Když říkám slabounké, myslím takové, které se daly zaspat. Ty, co přišly ve 4 ráno, se už odbýt nenechaly 🙂 Vstala jsem, zkušeně si napustila vanu a vzbudila manžela. Zapálila jsem si svíčku a naložila se do vany. Manžel měřil kontrakce. Byly po 5-6 minutách. A byly už docela silné, ale zvládala jsem je určitě lépe, jak při porodu Adélky. Myslím, že to bylo jednak tím, že jsem věděla, jaká bolest mě čeká a byla jsem na ni připravena a za druhé jsem se naučila se svým tělem líp pracovat. Ale bylo i veselo. Když jsem jednu kontrakci bouchala nohou bolestí o vanu, manžel se mě se stoickým klidem zeptal, jestli už to bylo ono, co má měřit. Zdálo se mu, že vyvádím míň, než u prvního porodu… No jasně, že jsem mu hezky od plic něco řekla… gynekolog amatér 😀

Jednu chvíli jsem měla pocit, že kontrakce ustávají. A to mě dost zneklidnilo. Dostala jsem strach, že nestihneme do porodnice dojet mimo dopravní špičku. Apolináře nemáme zrovna za rohem a vidina X hodin v zácpách mi na klidu nepřidala. Taky jsem si v duchu říkala, že vizity bývají dopoledne a tím pádem se nadstandardní pokoj uvolní kolem poledne. Čili čím dřív porodím, tím větší šanci na něj budu mít (nadstandard jsem chtěla, aby za námi na návštěvu mohla chodit Adélka s manželem kdykoliv, a nemuseli jsme sedět na lavičce na chodbě…). A třetí věc, kvůli které jsem si vysnila noční/časně ranní porod, byla Adélka. Věděla jsem, že to zvládne nejlíp, když se ráno probudí a bude tam rovnou babička s dědou… Jak je vidět, během kontrakcí jsem tedy zvládla i takový rodinný time management 🙂

Domíček porod

V 5 jsme volali manželovým rodičům, ať přijdou hlídat Adélku. Bydlí přes zahradu, tak to neměli daleko. Konktrakce byly po 4 minutách a my v půl 6.vyrazili směr porodnice. V 6 mě přijímali. Porodní asistentka mi řekla, že nález je hezký, ale od odpolední kontroly se vlastně moc nezměnil. A že je na mně, jestli chci zůstat (chodící na chodbě), nebo jestli pojedu ještě domů. Rozhodla jsem se zůstat, ale nadšená jsem z nastalé situace nebyla. Pak se mě ještě sestřička na příjmu zeptala, jaký jsem měla první porod. Když jsem řekla, že se Adélka narodila 3 hodiny po příjmu, přehodnotila názor a zavolala naší porodní asistence Pavlínce. Potom mě odvedla na jediný porodní sál, který u Apolináře mají. A to musím říct, že jsem si skoro chrochtala blahem. Adélku jsem rodila klasicky „za plentou“ a teď jsem si připadala jako těžce VIP klient. Veškerý luxus – záchod, sprcha, míče na cvičení, soukromí a především – manžel tam se mnou mohl být celou dobu. Kolem 7.hodiny přijela Pavlínka probraly jsem situaci a já dostala na výběr – očista nebo epidurál. Obojí nestihneme. Protože u Adélky mi epidurál porod krásně rozjel a já nejsem odpůrce vymožeností moderní medicíny, měla jsem jasno hned. Přišel anesteziolog, napíchl mi epidurál a v tu chvíli jsem se téměř začala vznášet na obláčku. Kontrakce neustaly, ale byly během vteřiny snesitelné. Na sále zavládla pohoda a my jsme s Pavlínkou a manželem probrali spoustu zajímavých témat (přesně jako u porodu Adélky). V 9 jsem dostala další dávku epidurálu. Před 10. mi porodní asistentka doporučila malou dávku oxytocinu. Souhlasila jsem. V 10 mi Pavlínka řekla, ať se přetočím na levý bok, že se miminko lépe narotuje. A někam na chvíli odběhla. Domíček se ale narotoval asi rychleji, než čekala, a rozhodl se vyrazit na cestu ven. Manžel rychle běžel pro Pavlínku na chodbu. Ta přiběhla, udělala z postele porodní lůžko, oblékla si plášť a už to jelo. Na 3 kontrakce byl Domíček na světe. V 10:12 s porodní vahou 3950 gramů a 54 centrimentry 🙂 Oba jsme s manželem brečeli a říkali, jak je malinkej. Pavlínka, pediatrička a další porodní asistentka se na nás dívaly, že jsme asi blázni. Že malinký miminka maj jiný míry 😀

Domíček

Hned jsem si ho přiložila k prsu, což Domík kvitoval, protože se krásně přisál. Porod jsem zvládla bez nástřihu, jen s drobným poraněním, které spravily 2 stehy. Než jsem odešla na pokoj (nadstandard, jupí!), dala jsem si na sále ještě svíčkovou. Manžel na mě nevěřícně koukal, jak to do mě padalo. Že s takovým gustem mě dlouho neviděl jíst. No jo, vždyť ono to s tím pupíčkem není taky tak jednoduchý se naprásknout!

Odpoledne se za námi přišla podívat Adélka. Když se trochu otrkala, začala Domču hladit a pusinovat, což jí zůstalo do dneška 🙂 Říká mu bráška, Dominik, Domík nebo nově Bucifálek.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *